FÁRÁNÍ KONÍ DO DOLŮ

Aby mohl kůň v hlubinném dole pracovat, bylo třeba ho tam dopravit. Horníci sjížděli (FÁRALI) do dolu výtahem, říkalo se mu KLEC. Pokud se koník do klece vešel, fáral dolů v kleci také a možná měl i malou naději, že se občas podívá znovu i na povrch, třeba na dovolenou nebo když bude svátek.

Větší koně museli být spuštěni do šachty na laně a to bylo velmi složité a nebezpečné. Takový koník měl osud zpečetěn, už nikdy se na povrch živý nedostane, vytáhnou ho až mrtvého. Stráví celý svůj další život v dole. Takové fárání si vyžadovalo mnohá opatření, aby koník nepřišel k úrazu. Musel být pevně svázán, aby sebou netloukl o zdi šachty, nohy měl obalené senem, to aby si neublížil vlastními kopyty a také měl přikryté oči, to aby se ještě více nebál. Nebyl tu nikdo, kdo by koníka uklidňoval a chlácholil, zůstal sám. "Fáral sám".

Bylo to pro koně velmi stresující a někdy se stávalo, že koník takové fárání nepřežil a cestou stresem zemřel. Pokud sfáral živý, musel si nejdříve na nové prostředí zvyknout a seznámit se s ostatními koňmi, které potkal stejný osud. Nové zvuky, rachot vozů, hlasy horníků a všude kolem tma a tma, jen blikající hornické lampy.

Stanislav Vopasek popisuje i následující způsob fárání koní do dolu:

U větších jam s klecemi na dva vozy za sebou bylo spouštění koně o něco jednodušší, i když ne snadné. Několik havířů muselo do klece natlačit koně v sedě na zadních nohách a obdobně na patře mu z této polohy pomoci ven. K spouštění docházelo hlavně v noci na netěžební směně.

Důlní koník je dobrák. Nekouše, neleká se. Platí na něho jen dobré slovo. Biče v dole nejsou, ale občas se tu objeví "zlý člověk, zlý havíř". Naštěstí těch hodných lidí je tu většina a dokážou si s těmi zlými poradit. Všichni ví, že jsou to koně, které jim ulehčují práci a zvládnou i to, co člověk nedokáže.

Důlní koníci mají i jakýsi šestý smysl, který je varuje před nebezpečím a oni pak varují člověka. Nejednou se stalo, že horníkům zachránili život.