John Bright: PIT PONIES

Nejhorší ze všech krutostí, které byly spáchány ve zvířecím světě,

je posílání koníků do podzemí tahat těžké vozíky plné uhlí.

Fakta o životě důlních koní byla a jsou dosud málo známá. V knize Johna Brighta PIT PONIES je poprvé popsána realita pracovního života důlních koní během 200 let, kdy tahali uhlí pod zemí.

Bright vypráví příběh z pohledu poslední generace mužů, kteří strávili část pracovního života v podzemí s koníky. Kniha je důležitým příspěvkem k historii o důlních koních – dokumenty, rozhovory, fotografie, statistiky a osobní zkušenosti.

Příběh o nejpracovitějších konících všech dob, o zvířatech velkých i malých, kteří po desetiletí pracovali v britských dolech, často v těch nejhorších podmínkách. Kniha je bohatým zdrojem informací o každodenním životním boji koní i jejich ošetřovatelů. Koníci pocházeli od místních chovatelů a pokud jich nebyl dostatek, dováželi je např. z Ruska, Skandinávie (včetně Islandu) a dokonce z Ameriky. Koníci byli posíláni do malých hornických měst na severovýchodě Anglie a ve Walesu, Skotsku a Yorkshiru. 

Koně byli hnáni ulicemi až k uhelnému dolu. Po často povrchním výcviku byli spouštěni do dolu v klecích nebo ve speciálním postroji. Jejich život v podzemí začal a někteří z nich už nikdy nespatřili světlo světa.

Koníci byli úplně ostříháni (hříva i ocas).

Hlavní práce menších koníků spočívala v přetahování nákladu (vozíky s uhlím) po úzkých důlních cestách s nízkými stropy. Příležitostí ke zranění bylo mnoho a o tragické události nebyla nouze.

Z KNIHY JOHNA BRIGHTA PIT PONIES

Tři fáze přepravy uhlí z dolu na povrch: v určitém období v historii uhelných dolů byly prováděny výhradně koňskou silou tři fáze přepravy uhlí. Doprava uhlí v podzemí, zvedání uhlí na povrch (práce koní u trejvu) a přeprava uhlí na povrchu k zákazníkovi.

KONĚ - velikost, plemeno, pohlaví: velikosti a plemena koní používaných v podzemí záležela na druhu práce, pro kterou byli potřeba a na okolnostech, za kterých musela být tato práce vykonána.

Téměř všichni použiti koně byli samci, jen velmi málo těžařů mělo nějaké klisny v podzemí vůbec.

Používat osly nebo mezky či muly bylo vždy levnější, ale z nějakého důvodu byli vzácností. Když odcházela poslední generace koňařů , osli v dole stále sloužili: "Tady kolem vyprávějí o tvrdohlavém oslu, který pracoval v dole a vždy spěchal ke svému krmení a pokud tam nic nebylo, stál tak dlouho, až něco dostal."

Ve dvacátých letech 20. století mnoho těžařů stanovilo, že mladí chlapci začínající pracovat podzemí, mohou zpočátku pracovat pouze jako koňaři.

(někteří horníci říkali, že je to jednou z nejtěžších a nejnepříjemnějších prací v dole)

John Bright vzpomíná na svého důlního koníka Brita:

"Po velmi dlouhé době stávka skončila. Pořád jsem čekal jen na jednu věc, věděl jsem, že to jednou musí přijít, zaklepání na hlavní dveře. Stalo se, stál tam pan Roberts. Slyším jeho slova, jako by mi je právě řekl, když píšu: 

"No, byl jsi připraven ho odvézt z dolu, budeš ráno připravený i vzít ho zpátky?" 

Druhý den ráno jsem viděl Brita užívat si život na svobodě a vesele běhat po louce. Když jsem k němu kráčel, volal jeho jméno a lhal jsem, tentokrát jsem neměl žádné jablko, tentokrát jsem měl ruku za zády s jeho ohlávkou. Pořád jsem mu opakoval, není to moje chyba, tohle způsobil někdo jiný.

Většina horníků nosila koníkům z domu pochoutky, od speciálně připravených sendvičů po sladkosti a ovoce a velmi často i hrstičky čerstvé trávy, kterou si nacpali do kapsy cestou do práce. Tyto pamlsky doplňovaly jídelníček důlních koní.

Sestup nových koníků do dolu byl pro ně děsivým zážitkem, protože jakkoli pečlivě se na to připravovali, neexistoval způsob, jak simulovat fárání šachtou do hlučné tmy. Tato operace se normálně prováděla v noci, aby byla tma na povrchu a koníkovi to nepřipadalo divné. První dny tréninku v podzemí byly traumatické jak pro koníka, tak pro jeho nešťastného koňaře. 

(ilustrace z knihy Johna Brighta)