O DOLECH UHELNÝCH

Popis uhelného dolu z knihy George Orwela Cesta do Wigan Pier (The Road to Wigan Pier) z roku 1937:

"Většina věcí, které si člověk představuje v pekle, je tam - teplo, hluk, zmatek, tma, špinavý vzduch

a především nesnesitelně stísněný prostor."

A v tomto "pekle" trávili důlní koníci svůj život

- Bez nároku na hřejivé sluníčko a na denní světlo.

- Bez nároku na voňavou louku a čerstvou trávu.

- Bez nároku na divoký cval až tam někam za obzor.

. . . a to od momentu, kdy byl koník vybrán pro práci v dole . . . 

Pro účely této knihy používám pojmenování KOŇAŘ pro havíře, který se věnoval na dole koním a společně se starali o dopravu uhlí ve vozícich pod šachtu. Toto slovo jsem si vypůjčila z románu Ladislava Třeneckého Zapomenutý revír. 

(z knihy L. TŘENECKÉHO ZAPOMENUTÝ REVÍR, román z hornického života, 1942)

VOZAČ je mladší horník, který v dole dopravuje plné vozíky z pracovního předku na sběrné místo nebo až 

k těžné jámě a prázdné vozíky zpět. (zdroj: časopis Naše řeč, ročník 34, 1950)

HAVÍŘINA - TO JE DŘINA

UHLÍ je fosilní (zkamenělé) palivo. Tvořilo se před mnoha miliony let a lze jej najít prakticky na celé zeměkouli a to většinou v podzemí. V prvopočátcích lidé nacházeli uhlí nízko pod povrchem, ale tyto zásoby byly brzy vyčerpány a tak se musel havíř vydat do hlubin země. Bylo třeba uhlí dostat na povrch (VYTĚŽIT). To je práce pro horníka (havíře), kterému v těžké práci pomáhal důlní kůň. Práce to byla velmi nebezpečná a také pobyt v zaprášeném prostředí se podepisoval na zdraví nejen lidí, ale i koní, kteří v podzemí trávili často celý zbytek života.

(foto: horsejournal.com) 

TĚŽBA ŠTOLOU

Pokud lze dosáhnout uhelnou sloj ze svahu, hloubí se svažující šachta, tzv. ŠTOLA (Galerie) a touto štolou se horníci dopraví do podzemí vláčkem a stejnou cestou se na povrch dostane i uhlí. (Dnes na dopravním páse, kdysi uhlí vyváželi na povrch důlní koníci).

Při těžbě ŠTOLOU se koníci dostávali pravidelně na povrch několikrát denně, když vyváželi po kolejích uhlí. Po skončení směny pak trávili koníci ve své stáji na povrchu a když měli volno, mohli se i proběhnout po louce. 

__________________________________________________________________________________________

Pokud se koník dostal do hlubinného dolu, pracoval v tomto prostředí až do smrti (a když měl štěstí - až do důchodu). Někteří tak denní světlo po sfárání již nespatřili. O sluníčku a čerstvém vzduchu si mohli nechat jen zdát.

Výběr koně pro těžkou práci v dole nebyl jednoduchý

Takový koník musel splňovat přísná kritéria. Třeba nesměl být moc temperamentní, to by mohl způsobit v dole problém. Koník také nesměl být příliš bojácný.

Lekaví koně byli pro práci v nebezpečném důlním prostředí nevhodní.

Koník musel být silný, aby utáhl vozík s uhlím a poslušný s jistým krokem. Výška v kohoutku asi 150 cm vyhovovala, ale byli i koně vyšší, ti pracovali ve vysokých slojích nebo tahali vozíky přímo na povrchu.

_________________________________________________________________________________________

(Z knihy Hornopolicejní předpisy báňských úřadů Republiky československé, Svazek 11. Báňský revírní úřad Moravská Ostrava, 1932)