Důlní kůň ve starší české literatuře

JAK FÁRALI ČEŠTÍ KONÍCI

popisuje ve své povídce z roku 1939 Antonín Piontek. Děj se odehrává na ostravské šachtě a spisovatel v přímé řeči používá havířskou mluvu. Z dolů mizeli koně a také pravá havířská mluva se pomalu vytrácí . . .

(K lepšímu porozumění textu jsou zde některá slova nebo i celé věty vysvětleny)

To bylo zase hluku a rámusu na povrchu šachty. Spouštěli opět koně vybrané pro důlní práci, kterýžto akt dvakrát do roka se konal a neobešel se bez různých příhod se zneklidnělými koňmi. Nadávky pacholků (pomocníci havířů, kteří se starali o koně) mísily se s bázlivým řehtáním nízkých koníků. Nechtělo se jim do úzké, šeré klece, jejíž železné studené mřížoví jako by je navždy uvěznit mělo, leč marně. Každý z nich po dobrém či zlém, po domluvách i ranách, poslušně či neposlušně opouštěl denní světlo.

Ještě pár teskných pohledů a zaržání v slunné odpoledne a již klec trhnutím snášela se v hlubiny země. Nezvyklá tma oslepila zraky koníků, nestejně přivykali temnému prostředí. Postupně zatahovali se na patra, pro která byli předurčeni. Klec zastavila na šestém patře, v ní nepokojně pohazoval roztomilou, příchylnou hlavou šiml, bílý jako čerstvě z nebe padlý sníh. Těkavé oči klouzaly po černém prostředí. Jen tma a tma, černá špína, prach a uhel, černí, uprášení lidé a otřískané vozy. Však aspoň něco; rudá světýlka kahanů jako dušičky těch umouněných lidí, blikají a oživují ponuré stěny. Narážeč otevřel branku klece a vytáhl jízdou podivočelého koně:

»Servus kolego!« poplácal nového pomocníka po pěkně utvářených plecích a bocích. »Podívej se eště na sebe, tak už dluho vypadat nebudeš. Na co tež enem davaju bile koně na dul,« smíchem ukončil přivítání, pozoruje otisky svých prstů na bílé kůži. Po důvěrném polaskání, obdařen jedním pacholkem kouskem cukru, odváděn byl do blízké maštale.

»Poď Fryc, nebo jak ti nadavaju, ani nevim jak tě volat!,« povídá mladý pacholek. Koníkovi se nějak nechce, maličko se vzpírá a chytrou hlavu zkoumavě strká v prázdné vozíky. Zdravé zuby zaskřípěly pojednou na drsné stěně vozíku. Co to? Udiven hledí pacholek. Kůň křupe ve vozíku zapomenutý flok, dřívko s číslem předku.

»Ty tež maš ale moresy,« zlobí se pacholek, »a viš ty co, zežral si flok, budeš se menovať Flok *. Nemusím aspoň lamať hlavu nad tvojim menem. Tak poď Fločku!« A kůň kupodivu poslechl a po vykonaném samokřtu následoval nového pána do rozlehlé maštale mezi sourodé druhy. 

__________________________________________________________________________________________

*FLOK - v hornické mluvě štítek (dřívko) na důlním vozíku, kde byly uvedeny různé těžební údaje (z německého der Pflock)

Příznačným zápachem trusu a hnoje osmělil se koník a jako na pozdrav zařičel v ústrety maštalníkovi, leč pojednou ustrašen se vzepjal. Dupotem koně vyrušen, veliký důlní potkan proklouzl bílými nohami a mizel v hlubokou tmu štreky.

»Ščur, ščur, per ho, per!« (szczur - krysa, potkan, bij ho!) vykřikl maštalník a sám s dřevěným patykem (klackem) rozehnal se za vypaseným příživníkem dolu. Ale kdepak tomu byl již konec. Hledej černou skvrnu v černém poli, černá štreka (cesta) neprozradí černého »ščura.« 

»Maš to ale chachary (lumpy) něvychovane. Včil jich vypereš (vyženeš), obratiš se a ščuři se zas špaciruju mezi koňama jako doma. Na co tež Pambuch taku chalajstru (chalajstr je slengový výraz z polštiny pro parchanta) stvořil!«

Donadával a ujal se nového chráněnce s maštalnicky chlapskou péčí.

»Tak co, budě s tebe haviř?« hladí drsnou koňskou hřívu, když nejdřív uvázal Fločka u vykázaného plného žlabu.

»Nažer se, nažer, bo brzo potáhneš; no , Potempa tě nestrha, co, Karel!« promlouvá s přítomným pacholkem.

»Však mě znáš; viš, koňům se musi rozumět, ni jak poněkery mluvi s koněm bičem. Ja mam koně radši než kereho člověka, rub (zacházej) s nim dobře, tak aji potáhne dobře. A s Fločkem se da mluvit, podiv se na ty oči; někery hledi ta jak zbuj (zbój - zbojník), ale Floček jak jaky filosof.«

Zakrátko obeznámil se Floček s důlním prostředím. Kolik již šichet minulo, kolik vozíků odtahali Floček a Potempa podzemím, kolikráte již projeli starou štrekou (cestou). Projeli včera, předevčírem a jedou zase dnes! Takový je život!

Ráno přijde Potempa, promluví několik laskavých slov, zapřáhne a pak už jen občas pobídne: »Vjo, Fločku! Eště paru razy (několikrát) a budě šichta preč!«

Volně pohazuje odřenými opratěmi, Floček odměřeným krokem táhne.

Pojednou škub..., vozy zaskřípaly brzděním koně. Floček bez pokynu zastavil. Bez pohnutí stojí, nedbá domluvného pobízení udiveného pacholka. Po celý čas obapolně kamarádského soužití Floček nevypověděl poslušnost; co přimělo jej k svévolnému zastavení? Koňská jankovitost?

»No Fločku, vijo, či se nerozumíme, no tak vijo! Dy tam nic neni, přece se nebojíš ščura, ty, taky herkules. Podivám se do istoty, esli tam neni podkładek na šinach (něco na kolejích).

— No toto, Fločku, co ti to sedlo do hlavy?»

Nemile překvapen, vyprošťuje Potempa šos rozedraného kabátu ze zaťatých zubů Fločkových. Kůň nepovoluje, drží a drží. Potempa škube a trhá sebou všemi směry, konečně zlostně vytrhne se a nadává.

Poodstoupil pohoršené dva kroky, zadíval se na Fločka, pohrozil mu, když v tom jako strom bleskem podťatý klesl pod kusy odtrženého stropního kamene.

Prasklá podpěrná kopňa (vzpěra), dávno zasluhovala výměny, nezabránila síle tlaku a otevřela dokořán těžkou bránu nelítostné smrti. Potempa ani nehlesl; mozek ohlušen nevyjádřitelnou bolestí a několika proudy tryskající krev pomalu ubírá síly srdci.

Floček, který nějakým přirozeným pudem sebezáchovy snad vytušil tragedii, nyní smutně svěšenou hlavou očichává zpod kamene vyčnívající končetiny. Snad strachem, snad žalem bolestně řehtal, nechápaje pozvolného chladnutí rukou, roztažených v kaluži krve.

Strašidelné stíny vytváří na voze visící benzínka (důlní lampa), druhá provází zavaleného na posmrtné pouti, rozmačkána na opasku Potempově.

Nedojel s nákladem a již nikdy nepolaská se s osiřelým Fločkem, který ani dost málo nechápe náhlý násilný rozchod. 

Sám táhne náklad za rozechvělými chlapy, nesoucími posmrtné ostatky svého druha na zčernalých důlních márách. Jsou celé zrudlé a ušpiněné uhlím smíšenou krví, lety zastaralou a dnes novým krvavým příspěvkem obdařenou.

Čest budiž památce pacholka Potempy! Odešel jako jeden z tisíce hrdinů, o kterých nepíše žádná kronika.

Druhý den přišel k Fločkovi nový pacholek. Nepromluvil laskavá slova, s klením a nadávkami zapřáhal, popoháněl nejen hrubým hlasem, ale i bitím!

To už nebyl kamarád!

A když poprvé zase stanuli na místě, kde spadl kámen na Potempu, zastavil Floček, přes veškeré bití a nadávky, opřel se zadkem do vozů a stal. Marně se pacholek zlobil, marně táhal za udidla, marně bil. Floček čekal na svého pacholka, dobráka Potempu. Dobře si pamatoval místo, kde jej opustil dobrý člověk.

(konec ukázky)

stránky ve výstavbě

ooooo

oooo